Kam kráčíš, Unie!

Nevěřícně sledujeme dění ve Spojených státech, kde se bourají sochy, běloši líbají nohy černochům, starostové metropolí ruší policii, lůza plení luxusní obchody a filmová akademie diktuje rasové a genderové podmínky, za kterých mohou být točeny a oceňovány nové filmy. „Amerika“ se zbláznila a my si myslíme, že to nemůže být horší.

Kouzlem nechtěného přišla do Evropy čínská chřipka v nejméně vhodnou dobu, kdy se Evropská unie chystá na největší zelenou a energetickou transformaci všech dob, na kterou bude potřebovat obrovské peníze. Ale tato transformace byla plánována v dobách konjunktury a v podmínkách, kdy německý průmysl běžel jako dobře namazaný stroj.

Jenže tento dobře namazaný stroj se již zadrhává jak kvůli politickým a administrativním rozhodnutím o emisních limitech aut a přechodu na elektromobilitu, tak kvůli uzavírání uhelných elektráren a upřednostňování nestabilních „ekologických“ zdrojů. Poslouchejme pozorně, co říkají šéfové německého automobilového průmyslu či odboráři mladoboleslavské škodovky. Anebo se zeptejte u svého prodejce aut, jak vidí příští rok.

Česko v boji s čínskou chřipkou nezůstává pozadu. Premiér slibuje, že k vypnutí ekonomiky již nedojde, ale s nárůstem nakažených a při zlepšení trasování se mohou podniky zastavit kvůli lidem v karanténě. Nedávno jsem byl kdesi na dožínkách a předseda družstva si stěžoval, že home-office pro jeho dojičky prostě není možný. Uvědomuje si vláda, že když hygienici posílají lidi do karantény, musí jim jejich zaměstnavatelé stále platit mzdu? U státních zaměstnanců si na platy zatím stát půjčil, ale podnikatelé je musí platit ze svého.

Ve snaze obhájit obří státní dluh argumentuje premiér tím, že ostatní země jsou ještě více zadlužené než Česko, a přitom v Bruselu hlasuje pro záchranný balíček, resp. spíše balík pro předluženou Itálii a Španělsko, aby se jejich státní rozpočet nezhroutil. Jak je to tedy s tím zvyšováním státního zadlužení? Někdy to rozum nebere.

Ministryně financí opakuje, že se jedná o největší ekonomickou krizi od třicátých let. Ale i přes tuto krizi se pod taktovkou Německa a EU rozbíhá zelená revoluce, boj proti klimatické změně a plnění ambiciózních klimatických závazků. Možná tak dojde na slova Matěje Stropnického, že není normální, aby lidé létali každý rok letadlem na dovolenou. A na slova Martina Bursíka, že Pražané si již žádné nové auto se spalovacím motorem nekoupí. Dnes jde spíš o to, zdali na zahraniční dovolenou někdy lidé vůbec poletí či zda si nějaké nové auto vůbec koupí. Občas mne někteří obviňují, že obhajuji „starý“ svět, který prý ale již stejně neexistuje. Je to možné, ale jaký je ten „krásný nový zítřek“? Ekonomická chudoba, energetický nedostatek, obchodní nadvláda Číny a za to vše získáme fiktivní záchranu planety? Z tohoto pohledu naprosto rozumím Danielu Křetínskému, který po celé Evropě kupuje odstavené uhelné elektrárny.

Až na nás opravdu dolehne krize souběhem výše uvedených faktorů, hrozí, že si lidé nezvolí pouze populistu, ale opravdového diktátora, který jim slíbí, že vrátí svět do starých kolejí. Ale všichni víme, že rozbourat systém, který se tvořil po staletí, je jednodušší, než ho znovu uvést do chodu. Je to stejné jako s aktuálním bouráním pomníků. Vytvořit pomník trvá i několik let, zbouraný je ve chvilce. Je to černý scénář, kterého bych se nechtěl dožít a hlavně bych nechtěl, aby se ho dožily moje děti a vnoučata. Ale upřímně řečeno, vůbec nevím, jak tomuto scénáři zabránit. Myslím, že se nezbláznila jen Amerika, ale i Evropa.