Českokrumlovský pěvecký sbor PERCHTA navštívil Podkarpatskou Rus na Ukrajině

Koločava. Téměř mýtická vesnice, kterou proslavil Ivan Olbracht zidealizovanou postavou Nikoly Šuhaje Loupežníka. Ivan Olbracht, Vladislav Vančura i další spisovatelé a intelektuálové První republiky zanechali odkaz Koločavy pro mnoho dalších českých generací.

Koločava, tak jako celá Podkarpatská Rus, neměla jednoduchou historii. Až do roku 1918 patřila oblast pod Horní Uhry. Od roku 1919 do roku 1939 byla součástí Československa, poté ji krátce obsadili Maďaři a od roku 1945 byla součástí Sovětského svazu. Dědictví Sovětského svazu se v podobě chudoby a zanedbané infrastruktury projevuje na Podkarpatské Rusi dodnes. Nicméně, Koločava je stále v Česku vnímána jako místo, které „máme ve svých srdcích“, a které by bylo dobré navštívit.

Slibně se rozvíjející turistický ruch zastavila válka na východě Ukrajiny, a i když je Podkarpatská Rus naprosto bezpečná, turisté přestali jezdit. Kromě několika českých motorkářů, kteří jsou již svým založením trochu dobrodruzi, byl autobus s českokrumlovským pěveckým sborem Perchta jedinými turisty v Koločavě a širokém okolí.

Perchta zazpívala dvouhodinovou mši v zaplněném řeckokatolickém kostele, úspěch u místních získala zpěvem ukrajinské hymny, která zejména v době války na východě vzbuzovala v posluchačích dojetí. Zpívalo se i ve tři sta let starém kostelíku, před kterým jsou hroby českých četníků, které zastřelil Nikola Šuhaj. A zpívalo se také každý večer v penzionu Četnická stanice, který provozuje česky mluvící rodina Natálky a Valerie Tumarec.

Kromě zpívání Perchta vystoupala na 1550 metrů vysoké vrcholy polonin, absolvovala horkou koupel v minerální vodě, obešla dvě vysokohorská jezera a prošla desítky kilometrů opravdovými pralesy. Neuvěřitelnými zážitky byla vysokohorská cesta na korbě náklaďáku ZIL, ale i rozdávání hraček v místní mateřské školce.

Potkali jsme mnoho lidí, kteří pracovali v Česku a vzpomínají na nás jen v dobrém. Při pohledu na těžký život lidí v chudé Koločavě jsme se trochu styděli, jak se někdy na Ukrajince díváme skrz prsty. Jsou to pracovití lidé, kteří u nás musí pracovat, aby uživili své rodiny, a kteří jsou opravdu nešťastní z války na východě své země. Koločava a Podkarpatská Rus určitě stojí za návštěvu.

Českokrumlovský deník, 23. 6. 2015