Úkol naší doby

Pan Miroslav Hudec ve svém textu „Mnozí chudnou v důsledku klimatických změn“ (Právo 22.10) rozcupoval moji teorii (Evropská cesta do chudoby, Právo 17.10.), že zdaní-li Evropská komise produkci CO2, povede to ke zdražení služeb a zboží a jeho přepravy a toto zdražení povede ke zchudnutí obyvatel Evropy. Současně jsem v článku varoval před klimatickým alarmismem, tedy před vynakládáním miliard na snížení produkce CO2 , což ve svém důsledku povede k dalšímu zchudnutí evropského obyvatelstva.

Pan Hudec kontroval, že již teď chudnou lidé vlivem klimatických změn a ilustroval to příkladem domkáře na vesnici, který v důsledku sucha přijde o vodu a musí si nechat vyvrtat novou, hlubší. A bude tedy muset sáhnout pěkně hluboko do kapsy. Nebo příkladem malé obce, která musí vybudovat vodovod a nezbydou jí peníze na chodníky či veřejné osvětlení. Nejsem si jist, zvolil-li pan Hudec dobré příklady. Zdraží-li zboží a služby v důsledku zdanění CO2, zdraží i nová studna i nový vodovod a chalupník i obec budou ještě chudší. Ve svém textu jsem mj. argumentoval také tím, že snížila-li Evropská unie za minulý rok za cenu obrovských investic produkci CO2 o 20 milionů tun, zatímco zbytek světa ji zvýšil o 1020 milionů tun, tedy více než padesátkrát, a proto tímto tempem, našimi úsporami, novým zdaněním a „dobrým evropským příkladem“ změnu světového klimatu prostě nezastavíme! Závěrem svého textu pan Hudec konstatuje, že nostalgicky obhajuji „starý dobrý konzumní svět“, který údajně stejně skončil.

Možná lze to, co obhajuji, nazvat „starým dobrým konzumním světem“, rozumíme-li tomu tak, že obhajuji život, který žijeme. Spíše bych to však šířeji nazval obhajobou či obranou „normality“ a zdravého rozumu. Také netvrdím, že se klima nemění, pouze podotýkám, že se klima měnilo vždy a je potřeba se těmto změnám přizpůsobit, nikoli utrácet miliardy za neefektivní zelené nápady.

Co nám naopak nabízí alarmistická snaha o záchranu planety, která zachvátila Evropskou unii a zejména Německo? Co nám přináší mnohovrstevný boj za záchranu klimatu, předsedkyní Evropské komise počínaje, přes vědeckou obec a Gretu až po Rebelii proti vyhynutí? Záchrana planety je v mnoha směrech ideálním materiálem pro výrobu ultimátní totality. Je neměřitelná tj. neověřitelná a díky obrovské komplexnosti klimatického systému až abstraktní. Přitom se zaštiťuje racionalitou a empirií, zaštiťuje se vědeckostí. Je morálně nadřazená, stojí nad jakýmikoli zájmy jednotlivců a má absolutní prioritu. Ospravedlňuje jakákoli opatření, žádná oběť není příliš velká. Je neosobní, nehovoří jménem nějakých utlačovaných, ale jménem přírody či planety, takže téma nepodléhá společenským změnám.

Je to přesně tato směs vědeckosti a náboženskosti, která jí dává uniknout všem jednoduchým protiargumetům a dělá z ní potenciálně nejnebezpečnější, resp. nejhůře porazitelnou dosud známou totalitní ideologii. (cit. T.Hraj). Nenechme se terorizovat lidmi, kteří se přilepují na silnice nebo blokují letiště. Nenechme se fanatizovat šestnáctiletou dívkou, která by spíše než spílání světovým státníkům potřebovala lékařskou péči. Nikdo zatím nevymyslel lepší správu věcí veřejných než demokracii a lepší ekonomický model než kapitalismus. Plánované sociálně inženýrské řízení našich životů novou zelenou byrokracií může totiž skončit u Gretiných milicí. V dnešní době klimatického šílenství je proto úkolem pro každého z nás rozlišovat mezi ekologií a ekologismem, mezi ochranou přírody a ekologickým aktivismem a oddělovat vědu od alarmismu. Obhajovat normalitu a zdravý rozum. To je úkol naší doby!

Deník Právo, 2. 11. 2019